Největší sen se nikdy nesplní...

14. července 2012 v 18:57 | Ver. |  Píšu na TT
Seděla jsem u svého psacího stolu a přemýšlela jsem, pořád dokola o tom samém. Už za osm dní mám dostat svého vlastního koně. Je to hřebec, arab, hnědák s lysinou, dvěma ponožkama. Jsou mu čtyři roky a cena je pro rodiče přijatelná. O koních takřka nic nevím z vlastní zkušenosti, jedině to, co jsem nastudovala na internetu a z knih. Dneska jsem se měla poprvé jít podívat do stáje, ve které se budu učit starat o koně a jezdit.

"Ahoj Carol, jsem rád, že tě tady vidím," prohlásil pan Baker, jakmile jsem vystoupila z auta.
"Za týden už dovezou Rycleyho, že?" ptal se zvědavě.
"Přesněji řečeno za osm dní, pane Bakere," usmála jsem se.
"Říkej mi klidně Steve," prohlásil. "Dneska budeš jezdit na Saturnovi, je to temperamentní kůň a vhodný pro začátečníky. Je v boxu číslo 24 a jeho postroj najdeš hned vedle prázdného háčku, kde bude mít postroj Rycley. Hodina ti začíná za 45 minut, do té doby bys ho měla prokrokovat, aby se zahřál. Můžeš k tomu použít venkovní jízdárnu, nikdo by tam neměl být."
"A jak vlastně-" Nestihla jsem svoji otázku doříct, poněvadž Steve pohlédl na hodinky, omluvil se a běžel do kanceláře.

Stála jsem před Saturnovým boxem s uzdou a dívala se na její jednotlivé části. Nebyla jsem si zcela jistá, že to chápu, ale věděla jsem, jak musím do úst vložit udidlo. Otevřela jsem box a Saturn zvedl oči od sena, které přežvykoval. Pomalu ke mně došel a zvědavě mi očichal kapsy. Dala jsem mu mrkev a mezitím, co ji přežvykoval, jsem mu sundala ohlávku a chytila ho. Nastavila jsem si do ruky udidlo a pomalu mu ho strčila do pusy, poté přetáhla nátylník a zapla. Tak, to by bylo. Saturna jsem vyvedla ven a uvázala v uličce, než se vrátím se sedlem. První jsem mu pod něj dala deku a poté jsem na ni položila sedlo, které jsem posunula dozadu kvůli směru růstu srsti. Hned potom jsem mu utáhla podbřišník a upravila si třmeny. Sama jsem byla překvapená tím, že to všechno zvládám. Vyvedla jsem Saturna do venkovní jízdárny a nasedla.

Pobídla jsem ho do kroku. Ze začátku šel celkem pomalu, tak jsem do jeho boku znovu pomalu zaryla paty. Jenže on ne, že by se rozešel rychlejší chůzí, on naopak přešel do houpavého cvalu, na který jsem nebyla připravená. Prudkou změnou mi vyklouzly boty ze třmenů a otěže mi vyklouzly skrz prsty. Byla to dost nebezpečná situace, poněvadž jsem koně nemohla ovládat jinak než sedem a nohama. To, že do něho ze stran bouchaly prázdné třmeny a že mu přes hlavu přepadly otěže ho ovšem vyděsilo natolik, že se vzepjal a já z něho spadla. Nic jsem neviděla, jenom jsem cítila velkou bolest v pravé noze, v levé ruce a na zádech.

Když jsem se probudila, nevěděla jsem, kde jsem. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila jsem, že ležím v nemocnici. Na levé ruce jsem měla sádru, se spodní částí těla jsem vůbec nemohla hýbat. Došla za mnou zdravotní sestřička.
"Už nespíš, co Carol?" usmála se na mě. Ale já věděla, že můj stav není úsměvný. Věděla jsem, že něco je špatně.
"Co mi je?" zeptala jsem se spíš trochu uštěpačně.
"No... máš zlomenou levou ruku, ale tím pádem sis poranila míchu a ochrnula jsi ve spodní části těla. Mrzí mě to."
Nikdo ale necítil to, co já. Můj sen skončil, Rycleyho nikdy mít nebudu, nikdy se nenaučím jezdit a už si nikdy nesednu na koně. V tu chvíli jsem si vybavila jeden citát: Největší sen se nikdy nesplní, protože pak by to nebyl sen. Všechno, co se stalo, byl osud. A od té chvíle mě to tolik netrápilo. Naposledy jsem se na sebe podívala, byla jsem pořád v jezdeckých holínkách, v rajtkách i v košili.

A to byl poslední pohled na svět, který jsem viděla. Hned na to jsem usla a nic se mi nezdálo. Věděla jsem, že mám velmi vážná zranění na to, abych žila dál. A jsem šťastná.



Připadalo mi, že udělat TT jako příběh je dobrý nápad a tak jsem se do toho pustila a vzniklo toto. Pokud na to máte nějaký názor, budu ráda, ale prosím nepište mi reklamy ani komentáře, pokud si to nepřečtete.
Ver.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 |Dancer.Wenn| |Dancer.Wenn| | Web | 14. července 2012 v 19:03 | Reagovat

OMG ....... fakt maras příběh ale hezky si to napsala a to moc povídky takhle o koních nemusím. Na to máš talent. :)*

2 Štěpánka Štěpánka | Web | 14. července 2012 v 19:20 | Reagovat

Příběh se mi moc líbil! Je to taková pravdivá povídka- ne vždy končí všechno šťastným koncem. Koně mám ráda, když jsem byla malá tak jsem jezdila, ale potom jsem na ně chytla alergii a musela jsem toho nechat.

3 Gabrielle Gabrielle | E-mail | Web | 14. července 2012 v 19:34 | Reagovat

Ráda spřátelím! Přidala jsem si tě... =)

4 Aredhel Aredhel | Web | 14. července 2012 v 19:56 | Reagovat

Verčo, až budu mít čas, povídku si přečtu. TAK VÍTEJ ZPÁTKY!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama