Píšu na TT

Kráčím tmou ke své... smrti.

13. srpna 2012 v 21:20 | Ver.
Ležím ve tmě schoulená, pod oknem s mřížemi a čekám, ačkoliv nevím na co. Vím, že je konec. Při sebemenším zvuku nadskočím, ať už jde o občasné kapání vody nebo myš, která přebíhá po sklepení a čeká, až usnu. Pomalu mě zmáhá hluboký spánek, ale tomu se už několik dní snažím vyhnout, ačkoliv jsem se občas probouzela z nočních můr, které nemohly trvat déle než pár minut. Měla jsem hlad a byla mi zima, co bych dala za pochodeň... Držely mě v této cele, ze které není úniku, už dva dny. Neměla jsem žádné spoluvězně, byla jsem tu jediná a nade mnou pochodovali mí bývalí nejlepší přátelé. Neměla jsem sílu na to utéct a tak jsem se rychle poddala na pár hodin spánku... a vzbudila jsem opět jako já, ale ačkoliv jsem byla pořád v té tmě, byla jsem jinde...

Takové a podobné sny se mi zdají pořád dokola. Jen tento je jeden z mála. Někteří mi říkají, že v noci kvůli tomu bouchám do zdí, kopu a hážu sebou. Nevím, jestli ze spaní mluvím, ale nevyvrátili mi to. Když už se uprostřed noci probudím, jsem schopna jedině dvou věcí: bát se, co se mi bude zdát příště a brečet. Usínám a brzo ráno se opět budím, ale tehdy už mě uklidňuje prosvítající světlo skrz žaluzie, takže to není tak hrozné.

Noc co noc se opakuje temnota, ovšem pokaždé je to jiný sen a já pomalu ani nechci spát a když se uprostřed noci probudím, přeju si to ukončit. Vadí mi temnota, která mě obklopuje a to nejen fyzicky, ale i duševně, a ta, která je ve mně a změnila mě tím, že se bojím druhým podívat do očí a neustále se obávám svých snů a toho, že se všechny jednoho dne stanou. V každém snu vystupují dvě největší moci: strach a temnota. Temnota a strach. Poslední dobou vidím den černý, noc černou, Slunce černé, měsíc černý.

Už nechci další sny, které se každou noc mění. Už nechci být znovu v té cele, nechci být přivázaná ke stromu a nevědět, co je za ním, nechci se strachovat další písečné bouře, nechci být poslední, kterou nestihli zachránit, nechci být ta, kterou shodí z útesu, nechci být ta, kvůli které začala válka, nechci být ta, díky které se na svět znovu vrátili krvelačné bestie... já už nechci být ta, která se každou noc budí z nočních můr, protože v nich temnotou kráčí ke své smrti. Chci to být zase já, taková, jaká jsem byla dřív. Ale nemůžu a proto se všechno, noc co noc, opakuje a já mám hrůzu ze zítřka.

Rozhovor s Llujalem Lebelem

30. července 2012 v 15:36 | Ver.
Nejsem dobrá na matiku a fyziku, ani nejsem vědec jako Albert Einstein, ale na rozhovor s jedním s geniálních lidí štěstí mám. Dneska si budeme povídat s atletem Llujalem Lebelem, který je jeden z nejlepších na planetě Euris. Co ho vedlo k atletice a čeho se musel vzdát? Já to vím. Položila jsem mu celkem dvanáct otázek, ze kterých si jde udělat přehled ohledně jeho života.

1. Mohl by ses prosím čtenářům popsat?
Takže... ahoj.
Jsem kluk, kterému pomalu táhne na patnáctku, ovšem u nás jsme dospělí už v sedmi, protože čas nám jde jinak než vám. Mám krátké černé vlasy, jantarové oči a zbytek obličeje je hodně podobný tomu vašemu, až na to, že mám, ehmm... jak říkáte? Jo, už vím! Citrónově žluté obočí. Váš život se od našeho liší natolik, že by to stačilo na popsání několika knih.

2. Co tě vedlo k tomu, že jsi už od svých tří let věděl, že chceš být atlet? Kolik ti bylo v přepočtu ve třech letech u nás?
Vidím to stejně jasně jako teď, vždycky mě to táhlo k běhu a měl jsem potěšení, když jsem vyhrával takové ty bezcenné městské závody, které pořádaly různé nadace a kluby. Když mi asi u vás o měsíc později nabídl jeden trenér pravidelný trénink, vzal jsem to a o nic jiného jsem se skoro nestaral. Máme trochu složitější počítání v přepočtu s vaší planetou, ale řekl bych, že mi nemohlo být více než 6,8 let, ovšem nevím to jistě, protože váš čas je táák těžký...

3. Máte zemi rozdělenou na několik států, přičemž každý používá jiný jazyk? Pokud ano, jsou při sportu potřeba?
Ano, máme státy s různými jazyky, ovšem do toho vašeho je neumím přeložit. Učil jsem se je úplně všechny, protože můj otec trval na tom, že musím být geniální ve všech směrech, tehdy ještě netušil, co jsem si zvolil. Proto umím taky pár jazyků z jiných planet a z té vaší angličtinu, švédštinu a ruštinu, než jsem mu to byl schopný říct. Občas potřeba jsou, ale většinou se jde domluvit i bez nich. Největší sranda pro fanoušky byla, když jsem na ně jednou mluvil jazykem z Venuše, aniž bych si to uvědomil.

4. Říká se, že jsi geniální ve svém oboru. Je to pravda? Pořádáš nějaké setkání s fanoušky nebo autogramiády?
Tak teď jsi to trefila! Ano, geniální podle některých opravdu jsem, ovšem najdou se i tací, kteří říkají, že je mě škoda a že jsem měl zůstat a pomáhat rodičům, kteří to ovšem nepotřebují, takže asi opravdu jsem. Jelikož mám kupodivu fanoušků hodně, dělám spíše autogramiády než setkání, ale rád si na nějaké soutěži s někým popovídám, pomáhá mi to potlačit nervozitu.

5. Ty býváš před závody nervózní? Jaké máš pocity, když je po závodě?
Ano, vždycky mám pocit, že nejde všechno podle plánu, když nejsem alespoň trochu nervózní a je to těžké, protože pak jsem z toho celkem roztěkaný a to je moje největší chyba. Po závodě většinou cítím úlevu a radost, protože to mám za sebou, ačkoliv jsem si tuto dráhu zvolil sám. Vždycky mě dokáže nejvíc potěšit, že i když nevyhraju, diváci mě odmění potleskem a chvíli skandují mé jméno.

6. To by potěšilo každého. Přemýšlel jsi někdy nad tím, co bude, až atletiky zanecháš?
Poslední dobou čím dál tím častěji, protože ve vašem přepočtu je mi něco kolem třiceti pěti a to je u nás jak začátek, tak konec. Většina aktivního povolání totiž končí ve vašich čtyřiceti dvou letech a zbylý život si musíme zvolit mezi různými obory, které mi přidělí (snaží se nevázat ke staré dráze). Proto říkáme, že máme dva životy, protože jeden si zvolíme sami a druhý nám zvolí jiní. Lidé říkají, že bych se měl stát něčím, co zvýší moji popularitu, ale já uvažuji, že půjdu pracovat do kanceláře nebo jako poradce.

7. Čeho všeho ses musel pro svoji dráhu vzdát?
Po většinou to byly drobnsoti, které ani nebudu vypisovat, tolik jich bylo... Jsou jen dvě velké věci, které jsem musel omezit. Jedna z nich byla pochopitelně čas, musel jsem hodně trénovat a začít se probojovávat na menších závodech, abych se dostal na ty větší, kde jsem teď. Ta druhá byli přátelé, téměř jsem nemohl s nikým mluvit, kromě mého tehdejšího trenéra, který byl posedlý tím, že ze mě každý chce vymámit jeho strategie na lepší umístění.

8. Tehdejšího? Kolik jsi za svůj život zatím vystřídal trenérů? Kolika se dožiješ let a kolik jich chceš ještě vystřídat?
Ano, tehdejší trenér byl vlastně můj první. Zatím jsem jich vystřídal něco málo přes šedesát kvůli tomu, že moje cestovatelské dovednosti patří k mému povolání také, musím se stěhovat minimálně jednou do našeho élima, vašich zhruba 12,7 dní. Na naší zemi je průměrný úmrtní věk 183-247 let, já počítám s tím, že mi bude okolo dvoustovky. Nevím, ale počítám s tím, že jich minimálně ještě jednou tolik mít budu.

9. Jaký máš denní program? Opakuje se nebo máš pořád jiný?
Do našeho élima se vejde celkem 32 vašich celých dní, ale já mám celkových plánů pouze osm. Vysvětlím vám stručně pouze jeden. V noci studuju, ráno se najím, dám si menší posilovací cvičení, v poledne buď trénuju nebo soutěžím, odpoledne běhám po lesích se svým zvířetem a večer pracuju nebo pořádám autogramiády či ta setkání.

10. V noci studuješ? Vaše země nespí? Jaké máš zvíře?
Ano, správně jsi to pochopila. Nikdo z nás nikdy nespal, ale ne, že bychom to potřebovali. Jedna legenda praví, že na naši zemi zavítá stvoření, které musí spát a způsobí zkázu deseti tisíc lidí než na něj přijdou. Mělo by to být ale až tak zhruba za dva miliony élim. Máme jiná zvířata než vy, většinou jsou to předchůdci těch vašich. V potocích a řekách máme například zvířata, které jsou na polovinu ryby (přední) a polovinu žáby (zadní). Naše teorie je, že se jim rozdělily buňky a přenesli se na vaši planetu. Já vlastním zvíře, které je jedině ve vašich knihách a filmech. Hlavu má orlí a zbytek těla je koňské, občas na něm dokonce jezdím, ale oba dáváme přednost běhu. Jeho velikost je při křídelním kloubu asi vašich stošedesát centimetrů.

11. Jaké máš vztahy s holkama? Už sis našel nějakou, se kterou bys rád strávil váš zbytek života? Kolik ti je teď v přepočtu let?
Holek jsem měl asi tolik jako zvířat. Ne moc, ale nějaké ano. Všechno je to tím, že nepobývám dlouho na jednom jediném místě, tudíž se moc neseznamuju. Pár jich bylo, ale všechno to byly prázdné sliby. Řekl bych, že zatím jsem takovou nepotkal. Za třicet sedm élim by mi měli přát k třiceti šesti, což je sice hrůza, jak už jsem starý, ale zároveň mám ještě víc než polovinu života před sebou.

12. Předem ti přeji všechno nejlepší, protože do té doby se určitě neuvidíme. Jednou tě ještě budu chtít vidět, ačkoliv ty to víš, nebudu nikomu zatím žádné plány prozrazovat. Děkuju ti za rozhovor a doufám, že mi takhle ještě někdy vyjdeš vstříc.
Nerad se s tebou loučím, ale určitě o mně neslyšíš naposledy. Taky tě budu chtít vidět a už teď vím, že naše spolupráce bude nadále pokračovat. Za rozhovor jsem sám velice rád a nečekej ode mně nic hnusného. Děkuju ti za předběžné přání k narozeninám. Tobě přeju taky, protože je slavíš už za tři týdny? Plus mínus. Zatím ahoj, "Llujal Lebel, geniální atlet, cestovatel a tvůj přítel".

Upozorňuji, že Llujal je opravdu má vymyšlená osobnost, takže to neberte vážně.
Ver.

Největší sen se nikdy nesplní...

14. července 2012 v 18:57 | Ver.
Seděla jsem u svého psacího stolu a přemýšlela jsem, pořád dokola o tom samém. Už za osm dní mám dostat svého vlastního koně. Je to hřebec, arab, hnědák s lysinou, dvěma ponožkama. Jsou mu čtyři roky a cena je pro rodiče přijatelná. O koních takřka nic nevím z vlastní zkušenosti, jedině to, co jsem nastudovala na internetu a z knih. Dneska jsem se měla poprvé jít podívat do stáje, ve které se budu učit starat o koně a jezdit.

"Ahoj Carol, jsem rád, že tě tady vidím," prohlásil pan Baker, jakmile jsem vystoupila z auta.
"Za týden už dovezou Rycleyho, že?" ptal se zvědavě.
"Přesněji řečeno za osm dní, pane Bakere," usmála jsem se.
"Říkej mi klidně Steve," prohlásil. "Dneska budeš jezdit na Saturnovi, je to temperamentní kůň a vhodný pro začátečníky. Je v boxu číslo 24 a jeho postroj najdeš hned vedle prázdného háčku, kde bude mít postroj Rycley. Hodina ti začíná za 45 minut, do té doby bys ho měla prokrokovat, aby se zahřál. Můžeš k tomu použít venkovní jízdárnu, nikdo by tam neměl být."
"A jak vlastně-" Nestihla jsem svoji otázku doříct, poněvadž Steve pohlédl na hodinky, omluvil se a běžel do kanceláře.

Stála jsem před Saturnovým boxem s uzdou a dívala se na její jednotlivé části. Nebyla jsem si zcela jistá, že to chápu, ale věděla jsem, jak musím do úst vložit udidlo. Otevřela jsem box a Saturn zvedl oči od sena, které přežvykoval. Pomalu ke mně došel a zvědavě mi očichal kapsy. Dala jsem mu mrkev a mezitím, co ji přežvykoval, jsem mu sundala ohlávku a chytila ho. Nastavila jsem si do ruky udidlo a pomalu mu ho strčila do pusy, poté přetáhla nátylník a zapla. Tak, to by bylo. Saturna jsem vyvedla ven a uvázala v uličce, než se vrátím se sedlem. První jsem mu pod něj dala deku a poté jsem na ni položila sedlo, které jsem posunula dozadu kvůli směru růstu srsti. Hned potom jsem mu utáhla podbřišník a upravila si třmeny. Sama jsem byla překvapená tím, že to všechno zvládám. Vyvedla jsem Saturna do venkovní jízdárny a nasedla.

Pobídla jsem ho do kroku. Ze začátku šel celkem pomalu, tak jsem do jeho boku znovu pomalu zaryla paty. Jenže on ne, že by se rozešel rychlejší chůzí, on naopak přešel do houpavého cvalu, na který jsem nebyla připravená. Prudkou změnou mi vyklouzly boty ze třmenů a otěže mi vyklouzly skrz prsty. Byla to dost nebezpečná situace, poněvadž jsem koně nemohla ovládat jinak než sedem a nohama. To, že do něho ze stran bouchaly prázdné třmeny a že mu přes hlavu přepadly otěže ho ovšem vyděsilo natolik, že se vzepjal a já z něho spadla. Nic jsem neviděla, jenom jsem cítila velkou bolest v pravé noze, v levé ruce a na zádech.

Když jsem se probudila, nevěděla jsem, kde jsem. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila jsem, že ležím v nemocnici. Na levé ruce jsem měla sádru, se spodní částí těla jsem vůbec nemohla hýbat. Došla za mnou zdravotní sestřička.
"Už nespíš, co Carol?" usmála se na mě. Ale já věděla, že můj stav není úsměvný. Věděla jsem, že něco je špatně.
"Co mi je?" zeptala jsem se spíš trochu uštěpačně.
"No... máš zlomenou levou ruku, ale tím pádem sis poranila míchu a ochrnula jsi ve spodní části těla. Mrzí mě to."
Nikdo ale necítil to, co já. Můj sen skončil, Rycleyho nikdy mít nebudu, nikdy se nenaučím jezdit a už si nikdy nesednu na koně. V tu chvíli jsem si vybavila jeden citát: Největší sen se nikdy nesplní, protože pak by to nebyl sen. Všechno, co se stalo, byl osud. A od té chvíle mě to tolik netrápilo. Naposledy jsem se na sebe podívala, byla jsem pořád v jezdeckých holínkách, v rajtkách i v košili.

A to byl poslední pohled na svět, který jsem viděla. Hned na to jsem usla a nic se mi nezdálo. Věděla jsem, že mám velmi vážná zranění na to, abych žila dál. A jsem šťastná.



Připadalo mi, že udělat TT jako příběh je dobrý nápad a tak jsem se do toho pustila a vzniklo toto. Pokud na to máte nějaký názor, budu ráda, ale prosím nepište mi reklamy ani komentáře, pokud si to nepřečtete.
Ver.
 
 

Reklama