Zápisník

Obnovení vercapise. Zase? To myslíš vážně...?

15. září 2013 v 23:59 | Ver.

Krásnou skoro půlnoc, přeji.

Popravdě ani nevím, jak začít. Snad jen, že mi začalo bejt ouzko. Vercapise mi vydržel nejdýl a proto nemám to srdce jej zahodit. A proč zapomínat? Lepší je nezapomínat! A navíc ta adresa ani není tak špatná...
Zkrátka a dobře, vaše stará známá Ver. se k vám vrací. Sice to už není Veruu ani Veronika M., ale Veronika se pořád jmenuje a tak je asi jedno, jestli si přezdívku ještě trochu zkrátí.
Rozhodla jsem se tak z několika důvodů. Ten první je, že mám víc času než dřív. Což je pro mě docela pochopitelné. Ten druhý je, že literaturu ve všech směrech pořád miluju. A ten poslední: 'Protože mi vercapise kurva chybí!'.
Tímto se chci také omluvit jak Fragmentu a také mu poděkovat za nadále pokračující spolupráci, tak vám, milí čtenáři. Možná si to ani neuvědomujete, ale to hlavně díky vám bloguju. A proto jsem k této adrese přidala i novinku. AANO, já budu psát! Teda, upřesním to, už píšu déle, takže to spíš budu zveřejňovat. Ale i tak si myslím, že zas tak špatný to není, když mi to lidi chválí..
Více se dozvíte v kraťounkém menu, dala jsem si tu práci Vám to malinko objasnit.
A teď si myslím, že je opravdu čas končit, pokud se mi nechce předělávat nadpis. Což se mi vážně nechce, protože ještě necelou minutu tenhle pozdrav platí.
Ver.

Jsem mimo... a povím Vám proč!

5. června 2013 v 18:55 | Ver.
Důvod je zcela jednoduchý, prostý... krapet nemám čas. Což o to, chybí mi nejenom čas, ale také inspirace. Tenhle článek rozhodně nemá být jako 'omluva' pro Vás, čtenáře, protože tohle považuji za největší chybu, co může blogger udělat. :D Tím, že se omlouvá čtenářům, že nepřibývají nové články vlastně vyjadřuje něco jakože nepíše pro sebe, ale pro ně. A to je dneska příšerná chyba, protože člověk by nic neměl dělat s donucením... ani když ho to občas baví. :) Já svůj blog beru jako odlehčení svého poněkud pestrého života, můžu si sem dávat co chci, píšu si pro sebe a podle mě by to tak taky mělo být!

Drápy, střela a kliďas

12. května 2013 v 14:18 | Ver.
Jo, já vím, já vím, další deníček.
Takže včera jsem byla u tety mrknout na zvířátka. Rostou jako z vody, mám pár fotek... Leoš se nechal drbat, malá lítala jako tornádo a Žolin prostě odpočíval. No, a tak tady Vám přiblížím pár fotek z jejich nevšedního života... A žádná číča neutrpěla šok při focení, Bety možná z toho, že nemůže na stůl, kam jí zdrly kočky. :D

Kdo přežije: ridgeback

7. května 2013 v 21:35 | Ver.
Abych nekecala, ono vážně není sranda přežít v domě dva ridgebacky. To jsem zase jednou dokoukala na Survivora a rozhodla se jít se vyblbnout na zahradu.. a když už mám ty dva. Na tom, že jsem měla plný sáček pamlsků bych neviděla problém, dokud se mi nerozsypal... :-) Takže Brix spapal víc než měl a v noci mu bude špatně.

Cissa

6. května 2013 v 18:28 | Ver.
Při psaní tohoto článku se mi svírá hrdlo. Chtěla bych ho věnovat Cisse, mému prvnímu zvířeti. Je neuvěřitelné, jak rychle mi čas s ní utíká... Ještě včera byla malé vyděšené myšátko skrývající se v koutě akvária ve zverimexu a dnes? Dvouletá maminka pěti holek a pěti kluků.

Pátého pátý a menší výlet na Žlutavy

5. května 2013 v 20:22 | Ver.
Rodinka mi oznámila, že jedeme pomáhat tetičce na zahradu uklízet nepořádek, který se tam naskládal za dvacet let. To, že tento a minulý rok vyvezli už tunu jsem se dozvěděla až na místě, kde jsem se neúspěšně snažila vyfotit alespoň pár těch kytek, co ve městě nemáme a byla jsem nucená tahat někdy i tříkilové železa do kopce. A navíc svítilo Slunko. Naštěstí jsem se mohla těšit na slíbený táborák. A tak jsem fotila, mizela z dohledu a pomáhala.

Jedna z těch písniček, které Vám ukážu

4. ledna 2013 v 17:58 | Ver.
Bohužel žádné novinky, tak se vám aspoň podělím se songem od Christiny Aguilery, přesněji řečeno hurt - ublížit, zranit. Ve videoklipu je možné nahlédnout do cirkusového světa, který vypadá úplně jinak z našeho a jejich pohledu. Momentálně nejvíce poslouchaná písnička, prosím o poslechnutí!
Nemusím poslouchat poskakující buzeranty (miluju gaye) typu One Direction, abych se dokázala vžít do textu písničky, abych nad ní dokázala přemýšlet a aby mi mohla ukázat něco víc než "nananana" či "lalalala". Tahle písnička si palec nahoru zaslouží! Snad se bude líbit i vám. :)

S blogem to jde z kopce... ale proč?

27. prosince 2012 v 18:21 | Ver.
Denodenně jsem ve všední dny snášela komentáře Christine, která si stěžovala na to, že nepřidávám na blog. Denodenně jsem jí říkala, že nemám čas a nebaví mě to. Denodenně jsem na blog chodila, stejně jako na spřátelené blogy. Ale proč jsem denodenně nepřidávala?

Nějaké ty fotky z Chorvatska.

25. září 2012 v 20:12 | Ver.
Rozhodla jsem se zveřejnit sem pár fotek z Chorvatska, ať tady nejsou pořád dokola jenom texty a protože si je chci uložit na net. Většinou je na nich západ Slunce, ten se dá fotit ze všech možných úhlů a moc jiných dalších věcí mě ani nebavilo. Foťák jsem sice měla neustále u sebe, ale nefotila jsem. Takže abych to zkrátila - ze mě fotografka určitě nebude.

Ani nevím, co je na této fotce zajímavého, mně přijde nekvalitní, ale všichni mi ji strašně chválili. Je to přiblížené, nemám foťák do vody a já bych ho určitě namočila a z jiného úhlu by to byl špatný pohled.

Jak jsem se stala sedmačkou.

4. září 2012 v 16:34 | Ver.
Pamatuju si přesně, jaké to bylo, když jsem poprvé stála před školou s aktovkou na zádech a nervózně čekala s rodiči na naši třídní. Ta nervozita, radost z nové životní etapy a další pocity, které všichni znají. Včera jsem vyskočila z postele po třetím zazvonění budíku, bylo mi totálně špatně, ale nakonec jsem si trochu mléka dala, samozřejmě z nějakými cereáliemi, oblékla jsem se, vyčistila si zuby, učesala jsem si drdol a šla jsem do školy. Vyšla jsem celkově brzo, takže jsem na zastávce byla o nějakých deset minut dřív, tam jsem se potkala s kámoškou z vyššího ročníku a jely jsme spolu o sedm minut dřív jiným trolejbusem.

Bohužel se posunuly jízdní řády, takže naše géčko jelo později, skoro jsme to do školy nestihly. J. strašně pospíchala, párkrát jsem zakopla a nakonec jsem se ani nezašla podívat na svoji skříňku (mimochodem 924, krásné číslo) a ještě v teniskách šla přes krček a dorazila do naší kmenovky, teda spíše před kmenovku, protože byla zavřená. Už tam někteří spolužáci byli, ovšem jsem pozdravila těch pár, se kterýma jsem se v prvním a z poloviny druhém pololetí bavila, ale po tom incidentu to už nebude jako dřív. Jako popovídali jsme si, aspoň trochu, asi pět minut jsem tam seděla sama a pak přišla naše třídní, odemkla třídu a všichni se začali hádat, kam si sednou. Nakonec jsem si sedla k oknu, myslím třetí lavice s R., ne, že bych nebyla ráda. Aspoň budu soustředěná na vyučování, nepatří totiž k těm, co na známky kašlou.

Nějaké ty úvodní kecy, projev ředitele školy, přivítání nových primánků, však to znáte, nebo aspoň ti, co jsou na gymplu. Pořešili jsme nějaké ty třídní záležitosti, nejhorší zpráva je pro mě asi ta, že se posunují stupnice známek! Teda pětka na 30% nebo 35% nebo kolik teda ne, ale uvažují o tom, že posunou jedničku až na 88%. Bože, to snad ne. Jo, v tomto školním roce jsem si umínila aspoň v jednom pololetí samé jedničky, jsem sama na sebe zvědavá, jestli to dodržím nebo ne. Zatím dávám pozor, zapisuju si, ale hodiny ještě pořádně nezačaly.

Dneska jsem kvůli tomu, že chceme jezdit dřív, zaspala. Budík mi zvonil 5:55, ale já ho zaklapla a spala až do půl sedmé, naštěstí mi taťka nabídl odvoz. V matice jsme probírali ještě takové ty normální věci, školní řád aj.. Potom byly Spv, ale ty proběhly v pohodě, až na jednu věc. Na konci hodiny jsme si měli zapsat nějaké věci, které nám ovlivnily život, já si jich zapsala sedm nebo osm. Učitelka mě potom sice vyvolala, ale já jen zakroutila hlavou a sklopila oči do sešitu. Možná pochopila, že o tom nechci mluvit, ale řekla, že už asi všechno bylo řečeno, co tam mám. Skvěle, potom byla čeština, sedla jsem si vedle M., učitelka naznačovala, že mě v nejbližší době přesadí, protože řekla, že se jí nelíbí naše sezení a dívala se přitom na mě, takže skvělé. Dostali jsme učebnice a čítanky, popovídali si, přečetli kousek příběhu Emila Zátopka a šli na můj "milovaný" tělocvik.

Opravdu "nejlepší" předmět, který bych měla ráda, ovšem nemám ráda naši učitelku, takže to vyjde tak, že ho ráda rozhodně nemám. Nemá mě ráda, navrhuje mi dvojky z chování a kvůli ní mám čtyřky ze šplhu, občas mi hrozí i trojky z tělocviku, naštěstí si to vždy dokážu vytáhnout na jedničku. Pokud nemusím běhat dva kilometry. Potom biologie s novou učitelkou, prostě takové ty organizační věci, učebnici jsem si vyměnila s kámoškou, protože ji měl minulý rok jeden známý spolužák. Pro šťastný konec nás čekal dějepis taky s novou učitelkou, protože mně o přestávce rozbolelo břicho, tak jsem z něho moc nepochytila. Dostali jsme učebnice, psali jsme procvičování na primu (nejstarší knihovna světa, div světa v Egyptě, pravěké jeskynní malby, matriarchiát, oppida, víra v 1 boha, izraelský král, punské války a I. a II. triumvirát). Věděla jsem všechno kromě toho, že Caesar byl v prvním triumvirátu, tipla bych na to Marka Antonia...

Potom jsem šla domů, jak jinak. Na chvíli si lehla, uklidila pokoj a už je mi dobře. Mimoto poslouchám smutné písničky, hodně se mi líbí třeba Just a dream, Happy Ending nebo I hate love. Mimoto jdu teď hrát Horsez, vzhůru do sedel (ano, stáhla jsem si), nevíte někdo náhodou, jak prodloužit kroky, shromážděný cval nebo "otočka" v chůzi, nevím, jak je to tam přesně a měnit při cvalu nohy? A jdu se ve čtvrtek zapsat do nedaleké stáje k pravidelnému chození ke koním, snad to klapne.
Ver.
 
 

Reklama